Už od konce října jsem byl domluvený na lyžovačku na Möltalle. Obrázek téhle ideje byl lákavý, zvláště v období kdy kulminovalo babí léto a v Tatrách napadl první sníh, který měl být předtuchou dlouhé a zasněžené zimy. Jak už to tak bývá, tak vše z nejrůznějších důvodů dopadlo docela jinak. Jediné co zůstalo zachováno byl termín: 12.-18.12. „Jinak“ ale zdaleka neznamená hůře. Paní příroda a prozřetelnost mě často šokují tím, jak dokáží ignorovat moje plány a racionálně vykonstruované sny, aby mně ukázaly to, po čem vlastně moje srdce nejspíše toužilo. Často pak večer sedím ve stanu nebo přístřešku a snažím se bezvýsledně pochopit, co se to vlastně děje? Je to zvláštní pocit, kterého se nějak nemůžu pořád dosyta nažrat, že bych byl masochista?
Inu 12.12. kolem 1 ráno vyrážíme ve dvou směr Rakousko-Mallnitz. Cestu zpestří Ticháč za Vídní, když se v 5 ráno na přecpané čtyřproudové dálnici rozhodne, že mě s řízením nenechá ve štychu a po desetileté odmlce sedne za volant. Na místo dorážíme po poledni. Úsměvy na tvářích nám však křiví krom únavy taky katastrofální stav sněhové pokrývky. Avšak studnice našeho optimismu je natolik hluboká (zřejmě naplněna nesmiřitelnou dychtivostí), že nepochybujeme o ideálnějším stavu ve vyšších polohách a i s náčiním vyrážíme na Artur von Schmidt Haus. Nahoře se to přece musí držet…! Kolem čtvrté odpoledne vycházíme z lesa a blížíme se k chatě. Jaké to překvapení!? To ještě není ona. Navíc se nám otevírá rozhled až nahoru na vrchol Sauleck, ze kterého si chceme zítra sjet-jenže po kamenech to asi nebude žádný Virgin-powder. No nic, změna plánu: Veškerou výstroj maskujeme poblíž oné opuštěné zazimované chaty, boty s helmou mizí mezi dřevem pod plachtou, lyže a prkno pod terasu… a pokračujeme trochu lehčí v šeru po nástrahách pocukrované suti na AvS Haus, kam kolem páté dorážíme. Obsazujeme winterraum a Ticháč spoléhaje na místní erární přikrývky a teplo z kamen už začíná hajcovat. A já starý nedůvěřivec táhnu spacák! Ovšem zdá se, že komín nějak nekomínuje a jeho funkci bravurně přebírá prostor winterraumu. Po hodince planých pokusů stojíme promrzlí a dýmem přiotráveni venku před chatou a čekáme, až se místnost vyvětrá. Poté zalézám do spacáku a Ticháč se balí asi do sedmi dek. V soporu vaříme a baštíme, abychom konečně mohli vyčerpáni upadnout do komatu.
Druhý den ráno vyrážíme na Sauleck, od 2500 m.n.m. by se dalo i na lyžích, ale ty jsme bohužel nechali níže, holt z té dálky se to nezdálo. Brodíme se pěšky ve sněhu a sem tam zapadneme do zasněžené díry v suti. Rozhodujeme se tedy pro vertikálnější a také kratší variantu výstupu, kde se nedrží tolik sněhu a klettersteigem nastupujeme po ledem olepených „hromosvodech“ do jižní stěny. Oba přemýšlíme, zda to byl dobrý nápad. Po úvodním klettersteigu nastupuje strmé firnovoledové pole, kde už není moc prostoru pro nadbytečné přemýšlení a tyk zbývá jediná možnost: Vzhůru! Po asi 2 hodinách napínavého ale poměrně jednoduchého „lezení“ naštěstí zmrzlým strmým suťovištěm stojíme na vrcholu. Napětí opadává a sestupovou cestu zpět si užíváme, skáčeme do sněhu, fotíme…a se západem slunce přicházíme opět k chatě AvS Haus, kde nastává další už předem očekávaná změna plánu. Téhož večera se totiž máme setkat s Králem Korutan na parkovišti pod Mölltalem a snad se i zůčastnit dlouhodobější audience až do neděle. To už ale nestíháme a tak trávíme ještě jednu noc na chatě. Ve středu brzy ráno vyrážíme a už v 9 startujeme a balíme auto. V 10 stepujeme pod Mölltalem a čekáme na Krále, ale to už nám osud potají a za zády delší dobu vaří něco, co by zajímalo spíše čtenáře Blesku. Výsledek je ten, že rychle kutíme nový plán. Po dvaceti minutách nad mapou míříme do asi 70km vzdáleného Hinterbichlu, kde nás příjemně překvapuje pozitivnější sněhová situace. A opět po poledni, pozdě jako vždy vyrážíme, tentokráte s objemnějšími batůžky (stan, jídlo na 4 dny…) na cestu k Reichenberger Hütte. Po chvíli se z bílého ticha vyřítí jako středeční zkouška sirén zelené Suzuki s podobně zeleným řidičem s typickým kloboučkem. Ovšem ani přesila obou párů našich somráckých očí nepřesvědčí ty jeho tázávé, aby zpomalil a třeba nás kousek svezl, holt tady jsme na západě J. V průběhu další hodiny potkáváme na konci širší cesty ještě 2 podobné, jak každý před svým Suzuki rentgenuje terén dalekohledem. Kostrbatým mávnutím ruky je zdravíme a rychle mizíme na strmější pěšině. Se setměním stavíme vyčerpáni stan, když v tom se nedaleko nás už ve tmě proženou po pěšině 2 čelovky a rychle zmizí. Na chvíli mám pocit, jako bych se neznalý plahočil na Lysou a na Větrech si postavil stan, netušíc, že ten křepčící Šantán je už jen kousek. Na druhý den, po hodince ranního šlapání ve stopě zdobené krvavými kapkami a járkem jako když táhne ve sněhu kládu, mě dokonce napadá že se v Šantánu semlela rvačka. Ticháč však přichází s přesvědčivější variantou 2 pytláků a mrtvým kamzíkem, což potvrzuje fakt, že se najednou stopy rozdělují do nesmyslných směrů a také to možná vysvětluje včerejší aktivitu zelených. Holt tady jsme na západě, divokém a dravém.
Druhý den se po rozcvičce v naší nouzovce do nepohody naproti chaty odvažujeme do poměrně strmého, dlouhého a docela klikatého žlabu. Sněhu neustále přibývá, až se dostáváme do míst, kde jsme po pás! Připadáme si jako morčata uvnitř kulatého žebříku. Lezeme krajem a pomáhame si nohou o skalnatou hranu. Ticháč vylézá ze žlabu na skalku a chystá se fotit, jak si to brousím vzhůru. Ze záře role modela mě vytrhává obraz pohledu vzhůru žlabem. Shora se na mě laskavě smějě švitořící sněhová vlnka. Běží ke mně jako pes k pánovi, který se po týdnu vrátil z dovolené… “Ty voe bacha“… “Co? Proč?“… Cvak… a máme to! Takhle nějak to vypadá v okamžiku, kdy vás vezme malá prachová lavinka a následuje foto o 5 metrů níže vyoraného krtka. Naštěstí to nebylo nic velkého, ale pro mě z toho plyne takové malé motorické poučení a třeba se mně podaří vám ho zprostředkovat. Totiž, když už mám ten Avalung, tak bych si ho měl včas do té tlamy narvat! To ale nesmím přemýšlet nad ničím jiným a hlavně se včas vzdát hůlky, protože s ní si tam tu trubku nestrčím. Nakonec jsem stejně tu hůlku pustil, ale v tom pracím bubnu plném bílé pěny jsem už žádnou trubku nenahmatal, navíc ten sníh do ní okamžitě vleze a pokud by se mi to povedlo, akorát bych ho vdechnul a zakuckal se. A tak jsme hodinu hledali hůlku, abychom to nakonec vzdali a pokračovali žlebem vzhůru a při sjezdu ji zase jako zázrakem našli. Sjezdík byl parádní, a tak dáváme repeté. Stále sněží. Odpoledne stavíme skokánek na střeše naší budky a Ticháč jej hned testuje. Po setmění zalézáme a opakujeme včerejší gurmánské hody.
Nějak mě tlačí čaj v podbřišku, a tak si jdu hvízdnout. To je mazec, ono pořád sněží. Zavřu dveře a rychle se soukám do spacáku, když tu náhle jakoby na střechu někdo vysypal pytel brambor. Trošku bledí na sebe koukáme a strnulé ticho prolamujeme závěrem, že se asi sesypal skokánek, ale že to raději půjdeme okouknout. No samozřejmě se nám přes střechu přehnala tantokráte už trochu větší lavinka. Kam zasvítíme tam leží kuličky sněhu. No co dodat, že by druhé varování pro vetřelce? Ticháč vše bere s ledovým klidem, no já začínám být nervózní, obzvláště při myšlence na cestu zpět, která traverzuje nespočet strmých žlabů, končících v ledovém potoce… zdali jsou pípáky vodotěsné a avalung funkční pod vodou? A není to vlastně jedno? Navíc signál tady samozřejmě stejně široko daleko není. S miliónem podobných katastrofických myšlenek, za zvuku sílícího větru, se snažím nějak usmířit a po chvilce usínám. Ze spánku mě sem tam budí ledový poprašek sněhu, který sem dovnitř tlačí vichr všemi špárami. Ráno je počasí šílené, silný vítr víří zbytky sněhu, které ještě neodnesl. V ideálnějších podmínkách bychom měli ještě den času, ale takle není na co čekat. Balíme a míříme dolů. Před prvním traverzem jsem docela napjatý, ale vítr nám pomohl.
Čerstvý sníh navál někam do údolí a navíc i do potoka, který se tváří, že je ze ¾ zamrzlý. Čím níže se ale nacházíme, tím více přibývá nevyspytatelného nafoukaného sněhu. Na lyžích to docela jde, ale Ticháč se i ve sněžnicích propadá po pás a po chvilce boje je notně vyčerpaný. Postup se zpomaluje, ale my máme naštěstí čas. Cestou si pro spestření dokonce nalehko vyšlápneme a sjedeme jednu pěkně vysněženou pláň. Posvačíme a zatím nevědomě posmutnělí mizíme dolů, do neúprosně hektické každodenní reality, kde na nás čeká sněhem zasypané auto, malá silniční kalamita, 700km a další nechutně známé záležitosti. My se ale nenecháme znechutit, protože už za týden razíme někam na hory, ven z téhle tísnívé reality, zase a s pokorou a opatrností doufáme že to bude opět pecka, a že bez újmy načerpáme další zkušenosti.
Svoby
